Stylistická cvičení - Hodina tělesné výchovy

3. června 2018 v 19:50 |  Vlastní tvorba
Čili:
Ráno v sedm hodin a deset minut jsme nastoupeni v tělocvičně a všichni běžíme dvě kolečka kolem tělocvičny. Hned na to je rozcvička, kde si protáhneme svaly. Potom si zahrajeme nějakou hru s míčem. Když se míč octne mimo hřiště, je to problém. Nikomu se pro něj nechce. Nakonec se však někd odhodlá a míč přinese. Avšak rozhodně se nedá říct, že by pospíchal. A tak hodina tělesné výchovy končí a my odcházíme s tím, že jsme si vlastně vůbec nic nezahráli.

Nárečně:
Tož ráno v sedm deset už stójíme v tělocvičně a všecí utěkáme dvě kolečka kolem tělocvičně. Hned na to je rozcvička, kde si protáhnem svale. Pak idem hrát neakó hru s balónem. Když je balón v čudu, je to blbé. Nikemu sa pro něho nechce jit. Nakonec nekdo ide a balón donese. Ale že by nekam spíchal, to se řéct nedá. Jeho rychlosť bych nazvala vycházkovém krokem. Tož tak tělák končí a my idem pryč s tem, že zme si zas nic nezahráli.

Veršovaně:
Ráno, ráno, raníčko,
v sedm hodin - brzičko.
Probrat se jde s těží,
špatně se nám běží.
Když se svaly protáhnou,
míče je čas vytáhnout.
Pak zůstane jen jeden míč,
však problém je, když i ten je pryč.
Nikomu se pro něj nechce,
bez míče se hraje těžce.
Co dodat k tomu ještě víc?
Zas nezahráli jsme si nic.
 

Objasnění krádeže v Damerské vile

5. února 2018 v 18:20 |  Vlastní tvorba
V kanceláři detektiva Germena bylo ještě značné přítmí, když na dveře zaklepal Manus. "Pojďte dál, Manusi." Plavovlasý muž vstoupil do kanceláře a pozdravil detektiva Germena: "Dobré ráno, pane." "Posaďte se." vyzval ho detektiv. Manus se posadil ke stolu přímo naproti detektiva a na stůl položil fialovou složku. "Je tam vše?" "Ano, pane." Detektiv vzal složku a celou ji mlčky prolistoval. "Tak jaká je vaše teorie, milý příteli?"

Manus se zvedl, vzal dvě fotky podezřelých a připevnil je na nástěnku. Vzal fix a vedle fotek přikreslil lidskou hlavu s nápisem: "neznámý muž z aukce." "Použil jsem vylučovací metodu." začal Manus. "Jako nejméně pravděpodobný podezřelý se mi zdál náš neznámý. Pokusil jsem se ho vypátrat, ale bylo to bezvýsledné. Na aukci bylo příliš mnoho lidí. A sám pořadatel mi řekl, že se ti lidé mezi sebou neznají. Zdá se mi nepravděpodobné, že by pana Damera znal, když pan Damer ho, jak tvrdí, nezná. Takže by asi sotva věděl, kde pan Damer bydlí. Zbývá tedy syn a bývalý správce. Prověřoval jsem aliby pana Damera juniora. Má neprůstřelné alibi." "Ano, vím. Leží už dva týdny v nemocnici." "Takže je to jasné, pane. Byl to bývalý správce pana Damera."

"Můj milý příteli, máte se ještě co učit." pousmál se Germen. "Vidíte věci příliš černobíle. Co se týče podezřelého muže z aukce, souhlasím s vámi, že to nebyl on, ale vyloučit ho na základě toho, že je nepravděpodobné, aby věděl, kde pan Damer bydlí, je hloupost. Nevěřil byste, jak je svět malý. Že to nebyl pan Damer junior s vámi souhlasím a silně pochybuji, že by za sebe někoho poslal. Má dost velké jmění na to, aby se namáhal s nějakou loupeží. A co se týče jeho vztahu s otcem, myslím, že by našeho juniora spíše potěšilo, kdyby jeho otec viděl své obrazy zničené, než kdyby mu prostě jen zmizely. Podle mého názoru by ty obrazy nejraději podpálil, nepachtil by se s nimi. "Ale, pane, v tom případě i vám zůstal jako podezřelý jen bývalý správce." "Milý Manusi, nesmíte se bát během vyšetřování rozšířit svůj seznam podezřelých." "Podezíráte snad ještě někoho čtvrtého, pane?" "Ne jen podezírám, jsem si jist, že je zlodějem on. Bývalý správce je jen obětní beránek." "Obětní beránek, pane?" "Ano, milý Manusi. Přemýšlejte se mnou."

"Je tu několik věcí, které nesedí. Bývalý správce pana Damera měl přece klíče od domu, proč by tedy bylo na chodbě rozbité okno? A když jsme u toho rozbitého okna, nepřišlo vám na něm něco zvláštního?" Manus se zamyslel. "Přišlo mi divné, že okno bylo vybité velmi pečlivě, na rámu nezůstal jediný střípek. Proč by si zloděj dával takovou práci? "A nejen to, milý příteli, vzpomínáte si na ten večer? Jaké bylo počasí?" "Pršelo, pane." "Přesně tak. Podlaha byla však perfektně čistá, nebyly na ní žádné blátivé šlápoty, a dokonce ani sklo." "To znamená, že to okno bylo rozbito zevnitř. Ale proč by to bývalý správce dělal?" "Můj milý Manusi, četl jste zprávu o výslechu pana Damera?" "Ano, pane." "A proč svého správce propustil?" "Podle jeho slov už byl starý a na svou práci nestačil." "A při jeho výslechu jste si jistě všiml jeho omezené hybnosti. Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že kdyby tenhle stařík měl takhle vybít to okno a ještě odnést obrovský obraz, potřeboval byl na to alespoň půl dne." "Kdo to tedy mohl udělat?" "Opravdu nevíte? ... Kdo v domě věděl, že obraz je pojištěný na dva miliony?" "Pan Damer, jeho bývalý správce a jeho současný správce." "Tak vidíte, milý příteli." "Ale, pane, současný správce pana Damera má naprosto nezpochybnitelné alibi, proto jsme ho ani nezařadili mezi podezřelé." "Ano to máte pravdu. Současný správce to nebyl." "Chcete snad naznačit, že si obraz pan Damer ukradl sám?" "Ano. To přesně chci. Je to obyčejný pojišťovací podvod." "A jak jste na to přišel?" "O tom, že pan Damer je pedant na úklid, ví každý široko daleko. On jediný by to okno tak pečlivě vybil. Navíc jsem si zkontroloval jeho účty. Topí se až po uši v dluzích." "Jak mu to ale dokážeme?" "Snadno. Příliš moc ten obraz miluje na to, aby ho schoval někam, kde ho nebude mít pod dohledem." "Takže je pořád v domě?" "Jsem si tím jist."

Ještě ten den se detektiv Germen vydal se svým týmem do vily. A detektivova hypotéza se potvrdila. Obraz se opravdu našel a překvapený pan Damer se k podvodu posléze přiznal.

Krádež v Damerské vile

31. ledna 2018 v 20:03 |  Vlastní tvorba
Byl pozdní deštivý večer, když do Damerské vili dorazil detektiv Germen se svým týmem. Majiteli vili, vášnivému sběrateli obrazů, se ztratil vzácný obraz madony, který pocházel z 16. století. Policista, který byl na místě činu jako první, vedl Germena a jeho tým na místo činu. Vedl je po dlouhé nádherné chodbě, která se jen leskla čistotou. Detektiv se v duchu pousmál nad představou, jak majitel vili peskuje své služebnictvo, aby bylo všude perfektně uklizeno. Bylo o něm totiž známo, že kromě svých obrazů si velice potrpí na čistotu, zvláště pak na svou dokonale naleštěnou podlahu. Vstoupili do velké místnosti. V místnosti nebyl žádný nábytek. Byl tam jen rudý huňatý koberec a na stěnách visely obrazy. Detektiv si hned všiml prázdného místa na steně, kde chyběl obraz. Začal tedy s výslechem majitele:

"Zamykáte tuhle místnost?" "Ne. Proč bych ji zamykal. Zamyká se zde pouze hlavní vchod a zadní vchod, který vede do kuchyně." "Kdo všechno má klíče?" "Samozřejmě já a můj správce." "Nikdo jiný?" "Ne. Vlastně je ještě jedna osoba, která by u sebe mohla mít klíč. Můj bývalý správce. Byl už starý a nedokázal svou práci řádně vykonávat, musel jsem ho propustit." "A jak to přijal?" "Ne moc dobře." "A myslíte, že by to mohl udělat on? Měl pro to nějaký důvod?" "Co se týče kultury, byl poněkud... řekněme, že v tomhle mel poněkud mezery." "Měl jste obraz pojištěný?" "Samozřejmě. Všechny své cennější obrazy mám pojištěné." "A na kolik byl pojištěn?" "Na dva miliony korun." "A váš správce o této pojistce věděl?" "Samozřejmě. Jako správce věděl všechno." "Napadá vás ještě někdo jiný, kdo by vás o obraz chtěl připravit?" "Na aukci, kde jsem ho koupil o něj měl zájem ještě jeden chlápek. Moc se mu nelíbilo, když jsem mu ho vyfoukl." "A znáte jeho jméno?" "Ne, to bohužel neznám." "To bude pro dnešek vše, děkuji vám."

Detektiv ještě chvíli zkoumal místo činu, když vtom za ním přišel jeden pracovník jeho týmu: "Něco jsme našli. Pojďte se mnou." Na chodbě bylo rozbité okno. Bylo vybité úplně celé, zůstaly jen holé rámy. Detektiv se v duchu pomyslel: "Jak je možné, že mi to rozbité okno uniklo, když jsme šli kolem něj? Asi toho mám za celý den dost." "Manusi, máme už všechny důkazy zajištěné?" "Ano, pane." odpověd vysoký muž s plavými vlasy. Manus byl totiž detektivovou pravou rukou. Jeho úkolem bylo všechno řádně zaznamenat a vyslýchat svědky. "Vyslechl jste všechny?" "Ano." "A něco zajímavého?" "Nic, pane. Snad jen jedna věc... Sloužící se domnívají, že v té krádeží má prsty syn jejich pána" "On má syna?" "Ano. Podle všecho je to pěkné kvítko. Je už dospělý, s otcem nemluví. Služebnictvo vypovědělo, že otci často vyčítal, že má radši svou sbírku obrazů než jeho." "Hm, zajímavé." Potom detektiv se svým týmem odjel.

A co si myslíte vy? Kdo obraz ukradl? Byl to bývalý správce, neznámý muž z aukce nebo majitelův vlastní syn?
 


Sonet Williama Shakespeara

23. ledna 2018 v 17:09 |  Česká a světová literatura
Přiznej k své hanbě, že nemáš cit pro nikoho,
ty k sobě samému stále tak bezcitný.
Popři, že tebe jich miluje tady mnoho,
ale ty nikoho - to teď už každý ví.
Neboť tvé vražedné záští tě žene k tomu,
že strojíš bez hrůzy úklady proti sobě,
že toužíš rozbořit zdi překrásného domu,
který bys měl si přát obnovit v krátké době.
Ach, změň své názory, ať změním já svou víru!
Má záští bydlet líp než láskyplný cit?
Buď jak tvá přítomnost, laskavý, plný míru,
a snaž se alespoň sám k sobě obměkčit.
Vytvoř už kvůli mně, milý, své druhé já,
ať krása ve tvých a v tobě smrt přetrvá.

Úryvky z básní Francoise Villona

21. ledna 2018 v 20:45 |  Česká a světová literatura
"Já miloval, to nezápírám,
a miloval bych ještě rád,
teď řemenem však břicho svírám -
a v srdci žal a v břichu hlad,
to je pak těžké milovat;
chceš-li se kochat svými city,
dřív o žaloudek musíš dbát:
neb k lásce hbitý, jen kdo sytý.
(Závěť)


"Kdeže, ba kde je - kdo as ví? -
ta Flora, co kdys v Římě žila;
kde Alkipas, kde Thais dlí,
jež rodnou sestřenkou jí byla;
kde Echo je, ta horská víla,
jíž slova sladce ze rtů jdou,
kde bohyně ta přespanilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!"
(Balada o dámách někdejší doby)



"Vem arzenik a olovo tam vlej,
posypej sírou, co se svařilo tu,
nehašeným to vápnem zamíchej,
pak rozkrájej tam propocenou botu
a z židovky tam vetři nečistu;
z malomocného opatři si hlen,
žluč z vlků, lišek, jezevců a fen,
s utrejchem svař to, zalej do aspiku,
aby to bylo hodně ostré jen,
a škvař v tom jazyky svých klevetníků"
(Balada o jazycích klevetníků)

Odlišný pohled

21. ledna 2018 v 20:15 |  Vlastní tvorba
Je úterní odpoledne. Za dvě minuty bude z třetího nástupiště odjíždět vlak ve směru na Otrokovice. "Mám ještě chvílu čas, než pojede vlak, tak to využiju k tomu, že zavolám kámošovi. Musíme se domluvit, co uděláme s tou společnou prácou. Nechci to nechávat na poslední chvílu. Brrr! To je kosa. Nechám si to ve sluchátkách, aby mi nepřimrzla ruka k uchu. Zdar, vole! Tak jak se máš? Heleď se, musíme se nějak domluvit na té práci, blíží se termín odevzdání a my furt nic nemáme." ... "To není vůbec špatné nápad." ... "OK. Tož mně už jede vlak, detaily probereme pozdějc." Mladý student práv ukončí hovor a nastoupí do vlaku.

Je úterní odpoledne. Za dvě minuty bude z třetího nástupiště odjíždět vlak ve směru na Otrokovice. "Co to tam stojí opodál za vyholence?" přemýšlí starý muž stoje na třetím nástupišti. "Flákat se a mít věčně sluchátka v uších. To by těm mladým šlo." pomyslí si rozčileně. "Co to tam dělá? Sluchátka v uších a k tomu si tam něco huhňá. To bude určitě další vymytej mozek. Ještě mi tu nakonec něco udělá. Člověk dneska nemůže ani vystrčit nos ven, aby mu něco tihle pomatenci neudělali. Už aby to jelo." Starý muž se podívá na koleje ve směru, odkud by měl vlak přijet a očekává jeho příjezd v patřičné vzdálenosti od opodál stojícího mladíka. Vlak přijíždí a starý muž do něj nastoupí.

Tři hádanky

12. ledna 2018 v 12:13 |  Vlastní tvorba
V jedné malé vesničce žili sedlák a selka, kteří měli tři syny. Nejstarší se jmenoval Jakub. Rozumu moc nepobral, ale sílu měl za tři. Druhý z bratrů dostal jméno Matěj. Matěj byl o něco chytřejší než Jakub zato však byl líny. Třetí se jmenoval Filip. Byl nejchytřejší z bratří, ale na práci byl levý jako šavle.

Když byl nejstarší syn Jakub dospělý, poslali ho rodiče do světa na zkušenou. Nešel dlouho, když uviděl u cesty sedět starého muže, který měl na sobě jen starý otrhaný plášť. "Kampak, synku?" "Na zkušenou, dědo." odpověděl starci Jakub. "Štěstí hledáš?" "Slíbil jsem rodičům, že si nevěstu přivedu." "Nevěstu říkáš? Tak to já bych o jedné věděl, ale musel by sis ji zasloužit. Co ty na to?" "Síly mám za tři, takovému chasníkovi jako jsem já musí každá nevěsta skočit do náruče. Jen jestli je hezká." "Hezká to ona je." "Tak kde ji máte, dědo?" zeptal se netrpělivě Jakub. Stařec vstal z kamene,na kterém doteď seděl, a kámen se sám odvalil. Na místě, kde byl původně kámen, se zjevilo schodiště z kamene, které vedlo dolů do podzemí. "Touhle chodbou se dostaneš k zámku, kde je vězněna princezna Jitřenka ze Zlatého království. Když..." "To je něco pro mě." přerušil starce Jakub a vrhnul se po schodech dolů. Šel dlouhou tmavou chodbou až došel k malým dřevěným dvířkům. Otevřel je a vešel jimi do malé komůrky. Svítila tam jen jedna pochodeň a uprostřed stál malý stolek. Byl to velice podivný stolek. Měl obyčejnou dřevěnou desku jako všechny obyčejné stolky. Co však na něm bylo podivné, byly nohy. Byly potažené pruhovanou látkou a na konci každé nohy měl obrovskou černou botu. Jakub se k stolku přiblížil, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Vtom se za stolkem objevil malý mužík s velkým nosem a v rukou držel obrovskou červenou knihu. Mlčky ji položil na stolek a začal v ní listovat. Jakub ho chvíli pozoroval, a pak se odhodlal: "Kde je princezna?" Mužík mu na to odpověděl klidným hlasem, aniž by zvedl hlavu od knihy: "Ptát se tu budu já." Jakub se rozzlobil a silně praštil pěstí do stolku až nadskočil. Mužík v mžiku zavřel knihu a zmizel i s ní. Jakmile mužík zmizel, stolek nadskočil, udělal kolečko kolem Jakuba a zmizel jako pára nad hrncem. Najednou se odněkud zablesklo a Jakub se ocitl na velké zahradě, kde stála spousta suchých stromů. Než se stačil rozhlédnout, ucítil, jak ho něco táhle k zemi. Než stačil cokoliv udělat, už z něj byl strom.

Mezitím se vydal do světa Matěj. Moc se mu nechtělo, a tak když potkal starce, byl rád, že se s ním může na chvíli zastavit. Stařec se ho vyptával, kam jde. Matěj mu řekl, že nevěstu hledá. Stejně jako předtím Jakubovi i Matějovi stařec vyprávěl o princezně, která čeká, až ji někdo vysvobodí. "Dědo, to ale není jen tak někoho vysvobodit. To je spousta dřiny." "Stačí, když uhodneš tři hádanky." "Tři hádanky? Proč jste to neřekl hned? Tak kudy, dědo?" "Stařec se zvedl a kámen se opět odvalil. Matěj na nic nečekal a vrhnul se po schodech dolů. Prošel chodbou až se ocitl v komůrce se stolkem. Přistoupil k němu blíže. Za stolkem se objevil mužík s knihou. Položil ji na stolek a začal listovat. Matěj se na něj díval a čekal, co se bude dít. Po chvíli mužík promluvil: "Chodí každý den ven a přece je stále doma." "Cože?" podiví se Matěj. "Chceš-li princeznu, musíš uhádnout tři hádanky." "Že bych se měl tak rychle vrhnout na to vysvobozovaní? To já si musím ještě odpočinout, než se do toho dám." Sedl si na zem, opřel se o zeď a začal si pískat. Po chvíli na něj mužíku upřel oči a řekl: "Čas vypršel. Byl to obyčejný hlemýžď." Než se Matěj stihl vzpamatovat, byl mužík i se stolkem pryč. Najednou se zablesklo, Matěj se objevil na zahradě a proměnil se v strom.

Konečně dospěl i Filip a vydal se do světa. Stejně jako jeho dva bratři i on potkal u cesty starce. "Kampak synku? Do světa?" "Ano. Poznat svět a najít si v něm štěstí." odpověděl Filip. "A nevěstu hledáš?" "Hledám." Stařec i Filipovi vyprávěl o princezně Jitřence a o třech hádankách, které musí uhodnout. "Tři hádanky? Nic víc? zeptal se Filip. "Pokud uhodneš všechny tři hádanky, dostaneš možnost si princeznu odvést. Musíš ji však poznat. Devět panen podobné si jako vejce vejci před tebou bude stát, ale jen jedna bude pravá princezna." "Ale jak ji poznám?" zeptal se Filip. "To ti nemohu prozradit, chlapče. Jediné, co ti mohu poradit, je to, abys vybíral srdcem." Stařec se zvedl, kámen se odvalil a Filip se vydal po schodech dolů. Když došel k dřevěným dvířkům, otevřel je a vešel do komůrky. Tam stál stolek a za ním se objevil malý mužík. Začal listovat v knize a po chvíli se podívá na Filipa: "Sedmery má schody a přece se vejde do kapky vody." Filip se na chvíli zamyslel, a pak odpověděl: "Duha." Mužík se na něj nevěřícně podíval a pokračoval: "Obchází se srpem celou zem, nesekne do trávy tam ani sem." Filip se znovu zamyslel a po chvíli odpoví: "Měsíc." Mužík se zamračí a promluví potřetí: "Když mně přidávají, menším jsem, když mně ubírají, vetší jsem." Filip přemýšlel a přemýšlel. Hádanku si pořád opakoval. "Čas vypršel." ozval se mužík. V tu chvíli Filip vykřikl: "Jáma! Je to jáma." Mužík se zamračil, zavřel knihu a zmizel i se svým podivným stolkem. Tu se náhle zablesklo a Filip se objevil v nádherné komnatě. Na zlatém trůnu tam seděl muž zahalený do černého pláště a upíral oči na Filipa. "Tak ty sis troufl přijít až sem?" zeptal se posměšně muž. "Chtěl bys princeznu? Tak si ji odveď, můžeš si vybrat." Mávl rukou a tu se náhle objevilo devět panen. Všechny si byly na vlas podobné. Tančily kolem Filipa a našeptávaly mu: "Vyber si mě. Mě si vyber." Filipovi se z toho točila hlava. "Tak kterou chceš? Řekni nebo z tebe bude strom jako z těch ostatních." Filip si prohlížel panny jednu po druhé, ale všechny byly stejné. Tu si náhle všiml, že jedna z nich je přece jen jiná než ty ostatní. Byla stejně krásná jako ty ostatní, ale byla smutná. Filipovi se při pohledu na ni rozbušilo srdce. "Tuhle chci." řekl rozhodně Filip a ukázal na smutnou dívku. Náhle zahřmělo, zablesklo se a v komnatě už byl jen Filip a dívka, kterou si vybral. "Jitřenko!" ozvalo se odněkud volání. Pak se otevřely dveře a vstoupil jimi král. Filip ho hned poznal. Byl to ten stařec, který seděl u cesty. "Děkuji ti, chlapče, že jsi vysvobodil mou dceru a celé naše království." Vyber si odměnu, jakou chceš. Filip se rozhlédl kolem, a pak upřel své oči na princeznu a král hned pochopil. A protože i princezně se líbil, král svolil k sňatku. A tak byla svatba, na které byli i Filipovi bratři, protože jejich zakletí již pominulo. A tak spolu princezna Jitřenka a Filip žili šťastně až do smrti.

Osamělost

11. ledna 2018 v 21:57 |  Vlastní tvorba
Ztrácím se, ztrácím ve svém nitru,
žal mě sžírá v každém jitru.
Jak světu čelit mám?
Když cítím se stále sám a sám?
Přítel můj je předaleko,
slza dere se v mé oko.
Kdo staví mezi nás tu hráz,
kdo zasít chce v srdce mráz.
Je to čas či dále velká
moře nebo říčka mělká?
Kdo mi na to odpoví?
Najde se někdo takový?
Až se zase uvidíme,
přátelství své obnovíme
a radost přijde zas.

Miluji sport, můžu se na něj dívat celé hodiny.

11. ledna 2018 v 19:04 |  Vlastní tvorba
Miluji sport, můžu se na něj dívat celé hodiny. Jak úžasný je pocit, když mohu sedět na stadionu nebo doma u televize a sledovat naprosto dokonalou souhru hráčů na hřišti. Sport je zkrátka mou oblíbenou volnočasovou aktivitou. Věnuji se mu každou volnou chvíli. Výhodou je i to, že tak mohu trávit čas se svými přáteli, protože tuto zálibu sdílíme. Je fajn, když člověk může strávit hodinku nebo dvě denně právě sportem. Vždyť všude, kam se jen podíváme, nás nabádají k tomu, abychom se sportu věnovali. Za velké plus považuji i to, že je spoustu druhů sportu, a tak je z čeho vybírat.

Má oblíbená zábava je však nyní ohrožena přibývajícími diváky a ubývajícími sportovci. Dlouho jsem se obávala dne, kdy nastane situace, že budou jen diváci ale žádní hráči. Lidé budou sedět na sedačkách nebo doma ve svém křesle a upírat oči na prázdné hřiště. Jediná týmová souhra, která se na hřišti objeví, bude pohyb trávy, kterou roztančí vítr.

V dlouhých nocích, které byly provázeny touto děsivou představou, jsem přemýšlela, jak této katastrofě zabránit. Nápady jsem měla různé. Ale až ten poslední poskytl to pravé a hlavně reálné řešení. Od teď si budu každý zápas nahrávat na několik kamer. Počítám, že tak dvaadvacet by mohlo stačit. Samozřejmě budu mít i nějaké rezervní, kdyby některá vypověděla službu. Každého hráče budu pečlivě nahrávat a až nastane osudný den, vytáhnu své nahrávky a postavím několik dobrovolníků na okraj hřiště. Dobrovolníci budou mít na hrudi připevněné dataprojektory, které budou na hřiště promítat nahrané zápasy. Jediným úkolem dobrovolníků bude, aby pohybovali horní částí těla, a tak zajistili pohyb nahraných hráčů po hřišti.

Kam dál