Odlišný pohled

Úterý v 14:16
Je úterní odpoledne. Za dvě minuty bude z třetího nástupiště odjíždět vlak ve směru na Otrokovice. "Mám ještě chvílu čas, než pojede vlak, tak to využiju k tomu, že zavolám kámošovi. Musíme se domluvit, co uděláme s tou společnou prácou. Nechci to nechávat na poslední chvílu. Brrr! To je kosa. Nechám si to ve sluchátkách, aby mi nepřimrzla ruka k uchu. Zdar, vole! Tak jak se máš? Heleď se, musíme se nějak domluvit na té práci, blíží se termín odevzdání a my furt nic nemáme." ... "To není vůbec špatné nápad." ... "OK. Tož mně už jede vlak, detaily probereme pozdějc." Mladý student práv ukončí hovor a nastoupí do vlaku.

Je úterní odpoledne. Za dvě minuty bude z třetího nástupiště odjíždět vlak ve směru na Otrokovice. "Co to tam stojí opodál za vyholence?" přemýšlí starý muž stoje na třetím nástupišti. "Flákat se a mít věčně sluchátka v uších. To by těm mladým šlo." pomyslí si rozčileně. "Co to tam dělá? Sluchátka v uších a k tomu si tam něco huhňá. To bude určitě další vymytej mozek. Ještě mi tu nakonec něco udělá. Člověk dneska nemůže ani vystrčit nos ven, aby mu něco tihle pomatenci neudělali. Už aby to jelo." Starý muž se podívá na koleje ve směru, odkud by měl vlak přijet a očekává jeho příjezd v patřičné vzdálenosti od opodál stojícího mladíka. Vlak přijíždí a starý muž do něj nastoupí.
 

Tři hádanky

12. ledna 2018 v 12:13
V jedné malé vesničce žili sedlák a selka, kteří měli tři syny. Nejstarší se jmenoval Jakub. Rozumu moc nepobral, ale sílu měl za tři. Druhý z bratrů dostal jméno Matěj. Matěj byl o něco chytřejší než Jakub zato však byl líny. Třetí se jmenoval Filip. Byl nejchytřejší z bratří, ale na práci byl levý jako šavle.

Když byl nejstarší syn Jakub dospělý, poslali ho rodiče do světa na zkušenou. Nešel dlouho, když uviděl u cesty sedět starého muže, který měl na sobě jen starý otrhaný plášť. "Kampak, synku?" "Na zkušenou, dědo." odpověděl starci Jakub. "Štěstí hledáš?" "Slíbil jsem rodičům, že si nevěstu přivedu." "Nevěstu říkáš? Tak to já bych o jedné věděl, ale musel by sis ji zasloužit. Co ty na to?" "Síly mám za tři, takovému chasníkovi jako jsem já musí každá nevěsta skočit do náruče. Jen jestli je hezká." "Hezká to ona je." "Tak kde ji máte, dědo?" zeptal se netrpělivě Jakub. Stařec vstal z kamene,na kterém doteď seděl, a kámen se sám odvalil. Na místě, kde byl původně kámen, se zjevilo schodiště z kamene, které vedlo dolů do podzemí. "Touhle chodbou se dostaneš k zámku, kde je vězněna princezna Jitřenka ze Zlatého království. Když..." "To je něco pro mě." přerušil starce Jakub a vrhnul se po schodech dolů. Šel dlouhou tmavou chodbou až došel k malým dřevěným dvířkům. Otevřel je a vešel jimi do malé komůrky. Svítila tam jen jedna pochodeň a uprostřed stál malý stolek. Byl to velice podivný stolek. Měl obyčejnou dřevěnou desku jako všechny obyčejné stolky. Co však na něm bylo podivné, byly nohy. Byly potažené pruhovanou látkou a na konci každé nohy měl obrovskou černou botu. Jakub se k stolku přiblížil, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Vtom se za stolkem objevil malý mužík s velkým nosem a v rukou držel obrovskou červenou knihu. Mlčky ji položil na stolek a začal v ní listovat. Jakub ho chvíli pozoroval, a pak se odhodlal: "Kde je princezna?" Mužík mu na to odpověděl klidným hlasem, aniž by zvedl hlavu od knihy: "Ptát se tu budu já." Jakub se rozzlobil a silně praštil pěstí do stolku až nadskočil. Mužík v mžiku zavřel knihu a zmizel i s ní. Jakmile mužík zmizel, stolek nadskočil, udělal kolečko kolem Jakuba a zmizel jako pára nad hrncem. Najednou se odněkud zablesklo a Jakub se ocitl na velké zahradě, kde stála spousta suchých stromů. Než se stačil rozhlédnout, ucítil, jak ho něco táhle k zemi. Než stačil cokoliv udělat, už z něj byl strom.

Mezitím se vydal do světa Matěj. Moc se mu nechtělo, a tak když potkal starce, byl rád, že se s ním může na chvíli zastavit. Stařec se ho vyptával, kam jde. Matěj mu řekl, že nevěstu hledá. Stejně jako předtím Jakubovi i Matějovi stařec vyprávěl o princezně, která čeká, až ji někdo vysvobodí. "Dědo, to ale není jen tak někoho vysvobodit. To je spousta dřiny." "Stačí, když uhodneš tři hádanky." "Tři hádanky? Proč jste to neřekl hned? Tak kudy, dědo?" "Stařec se zvedl a kámen se opět odvalil. Matěj na nic nečekal a vrhnul se po schodech dolů. Prošel chodbou až se ocitl v komůrce se stolkem. Přistoupil k němu blíže. Za stolkem se objevil mužík s knihou. Položil ji na stolek a začal listovat. Matěj se na něj díval a čekal, co se bude dít. Po chvíli mužík promluvil: "Chodí každý den ven a přece je stále doma." "Cože?" podiví se Matěj. "Chceš-li princeznu, musíš uhádnout tři hádanky." "Že bych se měl tak rychle vrhnout na to vysvobozovaní? To já si musím ještě odpočinout, než se do toho dám." Sedl si na zem, opřel se o zeď a začal si pískat. Po chvíli na něj mužíku upřel oči a řekl: "Čas vypršel. Byl to obyčejný hlemýžď." Než se Matěj stihl vzpamatovat, byl mužík i se stolkem pryč. Najednou se zablesklo, Matěj se objevil na zahradě a proměnil se v strom.

Konečně dospěl i Filip a vydal se do světa. Stejně jako jeho dva bratři i on potkal u cesty starce. "Kampak synku? Do světa?" "Ano. Poznat svět a najít si v něm štěstí." odpověděl Filip. "A nevěstu hledáš?" "Hledám." Stařec i Filipovi vyprávěl o princezně Jitřence a o třech hádankách, které musí uhodnout. "Tři hádanky? Nic víc? zeptal se Filip. "Pokud uhodneš všechny tři hádanky, dostaneš možnost si princeznu odvést. Musíš ji však poznat. Devět panen podobné si jako vejce vejci před tebou bude stát, ale jen jedna bude pravá princezna." "Ale jak ji poznám?" zeptal se Filip. "To ti nemohu prozradit, chlapče. Jediné, co ti mohu poradit, je to, abys vybíral srdcem." Stařec se zvedl, kámen se odvalil a Filip se vydal po schodech dolů. Když došel k dřevěným dvířkům, otevřel je a vešel do komůrky. Tam stál stolek a za ním se objevil malý mužík. Začal listovat v knize a po chvíli se podívá na Filipa: "Sedmery má schody a přece se vejde do kapky vody." Filip se na chvíli zamyslel, a pak odpověděl: "Duha." Mužík se na něj nevěřícně podíval a pokračoval: "Obchází se srpem celou zem, nesekne do trávy tam ani sem." Filip se znovu zamyslel a po chvíli odpoví: "Měsíc." Mužík se zamračí a promluví potřetí: "Když mně přidávají, menším jsem, když mně ubírají, vetší jsem." Filip přemýšlel a přemýšlel. Hádanku si pořád opakoval. "Čas vypršel." ozval se mužík. V tu chvíli Filip vykřikl: "Jáma! Je to jáma." Mužík se zamračil, zavřel knihu a zmizel i se svým podivným stolkem. Tu se náhle zablesklo a Filip se objevil v nádherné komnatě. Na zlatém trůnu tam seděl muž zahalený do černého pláště a upíral oči na Filipa. "Tak ty sis troufl přijít až sem?" zeptal se posměšně muž. "Chtěl bys princeznu? Tak si ji odveď, můžeš si vybrat." Mávl rukou a tu se náhle objevilo devět panen. Všechny si byly na vlas podobné. Tančily kolem Filipa a našeptávaly mu: "Vyber si mě. Mě si vyber." Filipovi se z toho točila hlava. "Tak kterou chceš? Řekni nebo z tebe bude strom jako z těch ostatních." Filip si prohlížel panny jednu po druhé, ale všechny byly stejné. Tu si náhle všiml, že jedna z nich je přece jen jiná než ty ostatní. Byla stejně krásná jako ty ostatní, ale byla smutná. Filipovi se při pohledu na ni rozbušilo srdce. "Tuhle chci." řekl rozhodně Filip a ukázal na smutnou dívku. Náhle zahřmělo, zablesklo se a v komnatě už byl jen Filip a dívka, kterou si vybral. "Jitřenko!" ozvalo se odněkud volání. Pak se otevřely dveře a vstoupil jimi král. Filip ho hned poznal. Byl to ten stařec, který seděl u cesty. "Děkuji ti, chlapče, že jsi vysvobodil mou dceru a celé naše království." Vyber si odměnu, jakou chceš. Filip se rozhlédl kolem, a pak upřel své oči na princeznu a král hned pochopil. A protože i princezně se líbil, král svolil k sňatku. A tak byla svatba, na které byli i Filipovi bratři, protože jejich zakletí již pominulo. A tak spolu princezna Jitřenka a Filip žili šťastně až do smrti.

Osamělost

11. ledna 2018 v 21:57
Ztrácím se, ztrácím ve svém nitru,
žal mě sžírá v každém jitru.
Jak světu čelit mám?
Když cítím se stále sám a sám?
Přítel můj je předaleko,
slza dere se v mé oko.
Kdo staví mezi nás tu hráz,
kdo zasít chce v srdce mráz.
Je to čas či dále velká
moře nebo říčka mělká?
Kdo mi na to odpoví?
Najde se někdo takový?
Až se zase uvidíme,
přátelství své obnovíme
a radost přijde zas.
 


Miluji sport, můžu se na něj dívat celé hodiny.

11. ledna 2018 v 19:04
Miluji sport, můžu se na něj dívat celé hodiny. Jak úžasný je pocit, když mohu sedět na stadionu nebo doma u televize a sledovat naprosto dokonalou souhru hráčů na hřišti. Sport je zkrátka mou oblíbenou volnočasovou aktivitou. Věnuji se mu každou volnou chvíli. Výhodou je i to, že tak mohu trávit čas se svými přáteli, protože tuto zálibu sdílíme. Je fajn, když člověk může strávit hodinku nebo dvě denně právě sportem. Vždyť všude, kam se jen podíváme, nás nabádají k tomu, abychom se sportu věnovali. Za velké plus považuji i to, že je spoustu druhů sportu, a tak je z čeho vybírat.

Má oblíbená zábava je však nyní ohrožena přibývajícími diváky a ubývajícími sportovci. Dlouho jsem se obávala dne, kdy nastane situace, že budou jen diváci ale žádní hráči. Lidé budou sedět na sedačkách nebo doma ve svém křesle a upírat oči na prázdné hřiště. Jediná týmová souhra, která se na hřišti objeví, bude pohyb trávy, kterou roztančí vítr.

V dlouhých nocích, které byly provázeny touto děsivou představou, jsem přemýšlela, jak této katastrofě zabránit. Nápady jsem měla různé. Ale až ten poslední poskytl to pravé a hlavně reálné řešení. Od teď si budu každý zápas nahrávat na několik kamer. Počítám, že tak dvaadvacet by mohlo stačit. Samozřejmě budu mít i nějaké rezervní, kdyby některá vypověděla službu. Každého hráče budu pečlivě nahrávat a až nastane osudný den, vytáhnu své nahrávky a postavím několik dobrovolníků na okraj hřiště. Dobrovolníci budou mít na hrudi připevněné dataprojektory, které budou na hřiště promítat nahrané zápasy. Jediným úkolem dobrovolníků bude, aby pohybovali horní částí těla, a tak zajistili pohyb nahraných hráčů po hřišti.

Kam dál